pondělí 30. září 2013

Hala Stulecia

Sobotní program jsem přizpůsobila rozmarům počasí i svým vlastním. Původně jsem chtěla pokračovat v účasti na festivalu Stacja Europa - dnes bylo na programu divadelní představení o černošském jazzovém hudebníkovi (?), který přijede do Polska 50. let, aby tu hrál pro povznesení hrdinů sovětské práce. Ačkoli to znělo poměrně lákavě - zejména fakt, že se hrálo kdesi v prostoru onoho krásného nádraží - nakonec mě neobvykle pěkné, ba slunečné počasí přesvědčilo k výpravě východním směrem. 
 
Brzo musím připravit nějakou šikovnou mapku a seznámit vás se základní topografií města. Sama se taky teprve začínám orientovat, vnímat rozdíly mezi jednotlivými čtvrtěmi atd. 
 
Tak tedy na východ. Tam jsem ještě nebyla. V cílové destinaci se nachází hned několik oblíbených pamětihodností: japonská zahrada (tam jsem původně mířila), zoologická zahrada (tu si asi odpustím), multimediální fontána a právě Hala století.

Když jsem došla na místo, bylo už kolem šesté hodiny. Slunce zapadalo (na focení nic moc), dělala se zima a za hodinu měli zahradu zavírat. Nechala jsem si ji tedy na jindy (snad ještě bude hezky) a prozkoumala alespoň halu s fontánou. 

V jednu chvíli se najednou objevila mezi stromy. Takový zikkurat.

(Trochu mě to překvapilo.)

Hala byla otevřena v roce 1913 u příležitosti velké národně-historické německé veselice. Ku podivu přežila ve slušném stavu druhou světovou válku i komunismus. Nikdo do ní stavebně příliš nezasahoval, a když ano, bylo to vesměs k užitku (nová podlaha, topení) a nezměnilo to vzhled stavby. Za komunistů se tady pořádaly výstavy, koncerty i sportovní zápasy a sídlilo tu kino Gigant. T;)
V letech 2009-2011 halu pěkně opravili a dneska se využívá jako výstaviště atd., prostě přesně tak, jak byste čekali.

Fontána v klidové fázi.

Před halou se nachází obrovský (115 x 108 m) bazén multimediální fontány. Čistá voda velice láká ke koupání, což je samozřejmě zakázané.

Fontána v akci.

Bazén obsahuje velké množství různých trysek, děl a stříkadel, barevných světel a dokonce i nějaké trysky chrlící oheň. Celý areál je navíc ozvučený, takže když to fontána rozbalí, je to asi docela divočina. I za běžného provozu ale předvádí za zvuků líbivé klasiky různé akvabely bez akvabel. Vzbuzuje to trochu zvláštní dojem, jako byste vstoupili do natáčení filmu.

(Fotka je z Wikipedie, abychom si to uměli tak nějak představit...)


Pohled od haly na fontánu a arkády s ukrytými megafony, které ji obkružují. Nudná fotka, ale pro lepší představu nezbytná.

Na závěr jedna zajímavost: v zimě se povrch fontány (která je mimochodem úplně nová, postavená v roce 2009... takže Křižík může neohrožen setrvat na svém piedestalu) využívá jako velké kluziště.

sobota 28. září 2013

Stacja Europa - dva dokumenty na páteční večer

Zatím nemám, s kým bych tady chodila na pivo, takže jsem se na páteční večer poohlížela po nějaké kulturní aktivitě. Náhodou jsem ve Starbucks (kam normálně spíš nelezu, takže opravdu náhoda) narazila na plakát zvoucí na festival Stacja Europa s podtitulem Europa podzielona. Vzhledem k mojí studijní a profesní specializaci to vypadalo jako jasná volba, v podstatě to je program, jako bych byla... doma.

Web projektu: www.stacjaeuropa.pl

To je on. Od té doby, co mám chytrý telefon, už nejsou zápisníky vytížené, jak bývaly...

Jedná se o festival o společné nedávné historii střední Evropy*, na němž jsou kromě dokumentárních filmů (zcela nových, vročení 2013) k vidění i výstavní instalace a a divadelní představení.

*Zde upozorňuji, že Poláci chápou střední Evropu v trochu širším smyslu než my. Zjednodušeně řečeno si to představte tak, jako by Polsko bylo jejím pomyslným středem a sousední země na východě do ní patřily také - takže touto optikou do SE spadne třeba i něco z toho, co my rozumíme pod Evropou východní.

Jako bonus se festival odehrává v budově Wrocławského hlavního nádraží (Wrocław Główny), které bylo postaveno v polovině 19. století ve stylu pseudohistorizující anglické neogotiky a nedávno ho nádherně opravili (stihli to akorát do začátku fotbalového mistrovství). Kromě fasády je krásné i uvnitř, opravdu parádní revitalizace. Někdy udělám více fotek. Mimochodem, internet tvrdí, že opravy stály 162 milionů złotých a 113 z toho zaplatily fondy EU. Mohli bychom se od Poláků učit, jak se to dělá.

Ta barevná věc vpředu je "mluvící tunel" s fotkami, součást festivalu. Na fotografii je také zachycen vzácný úkaz - včera bylo polojasno!

Festival se odehrával v krásném a poněkud divoce vybarveném a pozlaceném sále. Hned jsem se tam cítila jako doma (= v Praze), protože přišlo celkem asi 12 diváků... a to jsem započítala režisérku filmu, moderátora a dva organizátory programu.U výlezu z výstavního tunelu před nádražím dokonce stál mladý muž v obleku, který mě začal okamžitě lákat na projekci (asi už tušil, že mc lidí nepřijde), což mi přišlo ohromně vhod, jelikož jsem se alespoň mohla zeptat, kde ten správný sál najdu.

První dokument na programu natočila Anna Ferens a jmenuje se Punkt oparcia. Film popisuje aktivity opozičních skupin či jednotlivců v komunistických zemích středovýchodní Evropy a zejména se zaměřuje na práci Evropského parlamentu - jak se poslanci o situaci disidentů zajímali, jak na ni reagovali, jaké rezoluce přijímali atd.

Struktura filmu je docela fragmentární a chvíli trvalo, než mi došlo, proč byli vybrány právě ty a ty kauzy nebo postavy disentu. Těžištěm filmu je totiž právě EP: v bruselských archivech se podařilo najít mnoho záznamů z jednání a diskusí, kde poslanci jako Otto von Habsburg nebo Jiří Pelikán hovoří o zcela konkrétních případech - smrti Pavla Wonky, věznění Enna Tarta (Estonsko), dělnících zatčených po povstání v Brašově (Rumunsko) atd. Také se zachoval záznam z proslovu Jana Pavla II. na půdě EP, který se rovněž vztahuje k tématu, jelikož zde papež vyzývá především k tomu, aby západní Evropa nezapomínala na lidi a země, které leží za železnou oponou.
Režisérka všechny tyhle protikomunistické bojovníky (nebo jejich blízké) vypátrala, natočila s nimi rozhovory a prostříhala je se záznamy z Europarlamentu. Někteří poslanci z archívních záběrů jsou tam pořád (vážně - být poslancem EP 30 let asi není až tak vzácné), takže natočila nové rozhovory i s nimi.
Vizuálně dokument není příliš atraktivní, většina záběrů je spíš ilustrativní a nepříliš výpravná. Typicky zachycují města v zimě - Prahu, Vrchlabí, Tarto, Bratislavu, Vilnius, Bukurešť... Pod špinavým sněhem jsou všechna dost ošklivá. Havní přínos filmu spočívá podle mě v tom, že představuje situaci 80. let v různých zemích včetně těch, na něž obvykle až tolik nemyslíme. Jak podotkla režisérka v následné krátké debatě, většinou netušíme nic o tom, že zatímco v Polsku v této době přicházelo uvolnění a lidé začínali demonstrovat hromadně a báli se méně, v Estonsku stále zavírali lidi do lágrů stalinského ražení. Také se málo ví o tom, že (krvavou) revoluci v Rumunsku do značné míry vehikuloval fakt, že lidi doslova bez přehánění neměli co jíst.
Zajímavé je i dozvědět se víc o aktivitě EP ve věci východoevropských (v tehdejším smyslu slova) disidentů. Myslím, že přístup europoslanců byl často dost naivní a že přijímané rezoluce toho reálně moc nezměnily. Sami disidenti navíc neměli tušení, že se zde o nich mluví a že mají nějakou morální podporu. Nicméně ale nelze popřít, že se (někteří) poslanci EP opravdu zajímali a východní Evropa jim ukradená nebyla.

***

Druhý dokument Europa Środkowa idzie na wolność (rež. Mirosław Jasiński) zpestří tento příspěvek alespoň plakátem. :) Komentovat ho budu jenom stručně. Pojednává o prvních velkých problémech, s nimiž se musely země střední Evropy společně vyrovnávat po pádu komunismu: rušení Varšavské smlouvy, pozdější vznik Visegrádské trojky (dnes čtyřky, že) a zejména odsunutí sovětských vojsk z území Polska a Česka. Jeho záběr je tedy podstatně užší a detailnější než v případě předchozího filmu, díky čemuž je i přehlednější.
Je mi jasné, že to stejně až sem nikdo nedočetl, ale zmíním alespoň jednu zajímavou informaci, kterou jsem předtím neznala a která mě vcelku potěšila:
Poláci měli velký problém zbavit se sovětské armády. Řekli proto, že přes svoje území nepustí stahované vojsko z NDR (toto stažení bylo už domluvené), pokud se s nimi Sověti nejdříve nedohodnout na stažení vojáků také z Polska. Sověti na to zareagovali tím, že požádali o průjezd vlaků skrz Československo a nabídli za to tehdejší vládě dost velkou sumu peněz. Čeští vyjednavači v čele s Michaelem Kocábem a gen. Svetozárem Naďovičem to ale odmítli a byli solidární s polskými kolegy. Taktika vyšla a nakonec se střední Evropa sovětských vojsk zbavila úspěšně a poměrně rychle, právě včas před Janajevovým pučem.


pátek 27. září 2013

Při pátku trocha studentského humoru

Na Oławské ulici jsem tuhle narazila na panely s docela legračními výroky - jedná se o skutečné zaznamenané výmluvy studentů, proč nechodili do hodin nebo nevykonali zadanou práci. Autorem projektu je Szkoła wyższa psychologii społecznej a spojuje s ním i určité vědecké ambice. My je ale ponecháme stranou a budeme se tomu jenom chechtat. :)

Adresa stránky projektu:  http://swps.pl/wymowki


Kruciální problém: "Nevidím v plnění vašeho předmětu hlubší smysl."
Zdatný vyjednavač: "Jde o tohle. Nemám projekt, ale určitě se můžeme domluvit na trojce."

Železná logika: "Říkal jste přece, že když nemůžu přijít, tak chodit nemusím, a já jsem teď nemohl šestkrát."

Upřímnost nade vše: "Moc zajímavý předmět. Škoda, že se mi podařilo přijít jen na poslední hodinu. Dostanu zápočet?"

"Nebyl jsem na hodině, protože jsem zaspal, a když jsem vstal, tak jsem si řekl, že už to nemá cenu."

Upřímnost tu zřejmě frčí: "Snažil jsem se na vaši hodinu přijít, ale sám víte, jak to bejvá po svatební kalbě."

Podezíravý student: "Nemám projekt, protože jsem došel k závěru, že je v tom nějaký háček."

A jeden, který mi od příštího týdne akutně hrozí: "Ráda bych na hodiny chodila, kdybych věděla, v které místnosti jsou."




středa 25. září 2013

Trpaslíci a jiné bronzové úkazy

Dnešní příspěvek bude o sochách menší velikosti - nejsou to žádné monumentální pomníky, i když ty jsou v Polsku taky dost v kurzu... (Ačkoli zrovna tady jich tolik není, jaksi se tu před rokem 1945 nestavěly.) Vlastně si myslím, že trochu zasahují i do oblasti intervencí ve veřejném prostoru, jenomže mají podporu z oficálních míst

Trpaslíci neboli krasnale ve Wrocławi naplňují přísloví, že "vlezou všude". Po městě jich dneska najdete na nejrůznějších místech asi 250. Dost často dělají něco, co je spojené s místem jejich výskytu (v Ševcovské ulici šijí boty a pod.). Nejčastěji stojí na zemi, ale můžou taky třeba viset na lampě. Samozřejmě je zábavné je hledat, nacházet a fotit (a budu v tom pokračovat, už vím aspoň o deseti dalších, které jsem nevyfotila).

A nejlepší na nich je, že nevznikly prvotně jako turistická opičárna. :) V roce 2001 totiž vydavatelství Agora postavilo v jedné vratislavské ulici pomníček s trpaslíkem, který je připomínkou happeningů Pomarańczowé Alternatywy. V 80. letech to byla celkem rozsáhlá recesisticko-opoziční skupina, která pořádala různé happeningy. Něco jako naše Společnost za veselejší současnost, akorát vznikla asi o deset let dříve (SzVS se ostatně u PA inspirovala.). Oranžová alternativa se zase inspirovala holandským hnutím Provo, od něhož převzala kromě barvy právě i motiv trpaslíků.
Takže... ten původní první vratislavský bronzový trpaslík o samotě dlouho nevydržel, brzy se v jiné ulici objevil další - a výsledkem je vysoká míra trpasličího "zamoření".



Hasiči

Tohohle musím vyfotit ještě jednou - ten hrb za ním je totiž vchod do podzemí...


Tenhle trpaslík není na náměstí sám...

... je tam totiž s tímhle fešákem. Jak ilustrace k Sapkowskému, co? Rytíř totiž sedí na lavičce před obchoďákem na Grunwaldském náměstí. Škoda, že se u nás obchodní centra jmenují tak neutrálně - Černá růže, Kotva, Nový Smíchov... Žižka například by se jistě před některým z nich dobře vyjímal.

Toto sousoší také obsahuje prvek humoru, který by nemusel každý zkousnout. Nachází se totiž v uličce, kde bývala jatka, a vyobrazuje zvířata, která se chovají na maso. (Nejen) kráva tam chybí, už by se totiž do uličky nevešla.


Plaketa před sousoším praví: "K poctě jatečních zvířat - konzumenti." Určitě existuje vegetarián (vegan?), který se nad touhle cedulí rozčílil. :)

Ještě vám ukážu tuhle docela vtipnou reklamu a jdu spát.


úterý 24. září 2013

Augenblick po Wrocławi

Dneska si dáme malý výběr staveb, které potkávám po cestě do školy nebo jinde v okolí. Není to z kvantitativního hlediska převládající druh zástavby, samozřejmě je tu nejvíc činžáků postavených kolem roku 1920*, ale ty si prohlédneme zase jindy. Člověka zvyklého na česká města nicméně právě dnes prezentovaná architektura myslím docela zaujme.

* Stáří domů je ovšem (což je v Polsku dost časté) diskutabilní. Po válce bylo v troskách přibližně 75 % města, hodně bylo postaveno znovu podle původního vzoru a nikdy nevíte, jak to přesně bylo, pokud jde o nějaký konkrétní dům. Tyto informace jsou i na památkách umístěny jen výjimečně. Protože Wrocław nebyla součástí Polska, poněkud se liší důvod, proč vlastně k tak velké destrukci došlo: úplně na konci války (přesně 13. února - 6. května 1945) bylo město v obležení Koněvovy armády a usilovně se bránilo. Přitom obě strany likvidovaly celé bloky domů, aby se v nich nemohl někdo schovávat nebo aby vznikla přistávací plocha pro letadla. Od ledna do května totiž zásobování města probíhalo jen přes letecký most.



Budova bývalé továrny. Na živo působí velmi monumentálně, je obrovská a evokuje mi romány z dob průmyslové revoluce s masami odosobněných dělníků...


Tenhle dům je trochu neobvyklý i na místní poměry. Cihly jsou klasika, ale tvar štítu je docela zvláštní. Krásnej, že jo? Kdo slyší plechovej bubínek? :)


Dům z předchozí fotky stojí naproti kostelu Najświętszej Marii Panny (na fotce vidíte jen špičku štítu úplně vpravo) na ostrově Piasek. Kostel NMP je vlastně na místní poměry dost malý a strohý a především nemá ani jednu parádní věž.

Parádní věží myslím například vež kostela św. Elżbiety. Není sice nejzdobenější, ale zato měří 91 metrů. Pro budoucí návštěvy dodávám, že se nahoru leze po 365 schodech. ;)


Ve Wrocławi je asi deset tisíc mostů. Tohle je jeden z nich, vede ze Śródmieścia, což je vlastně velký ostrov, na malý ostrov Piasek. Ačkoli je úzký, vedou přes něj dvoje tramvajové koleje. Když tudy jede tramvaj, vypadá to krásně starosvětsky. V Praze jsem zvyklá, že tramvaj má kolem sebe skoro vždycky minimálně půl pruhu místa. 


Tohle je průčelí jednoho "menšího" kostela. Překvapující je absence velkých oken. Asi je v něm dost tma, ale bylo zavřeno, tak jsem to nemohla zkontrolovat. Silueta štítu je typická pro západo/severo/polsko/německou (neo)gotiku (nehodící se škrtněte podle hloubky kunsthistorických znalostí). V Gdaňsku jich jsou mraky.


Stejné tvary se opakují i na nádherném Domě pod Gryfami, který stojí na Rynku. Hrozně se mi líbí, jak jsou na fasádě nasázení jako kytky na ubruse vyšívaném richelieu. :)


A tohle už je jedna strana hlavního náměstí historického centra - jmenuje se prostě Rynek. V popředí secesní dům, vzdálenější domy jsou starší.


Pro srovnání a v návaznosti na poznámku v úvodu: fotka stejné části Rynku po válce.


 Pro dnešek vše, dobrou noc.







Pondělní průzkum: Hala Targowa

Dnes jsem prozkoumala alespoň část centra Wrocławi. Po venku jsem pobíhala větší část dne, takže poznatků i fotek je hodně. K psaní jsem se ale dostala strašně pozdě (překlad nesnesl odkladu), takže si dneska dáme jen takovou ochutnávku.

Vratislavská tržnice se nachází na kraji Starého města ve velké novogotické budově z roku 1908. Někdo by si ji možná mohl zvenčí kvůli věži s hodinami splést i s kostelem.


Uvnitř se nachází dost ohromující množství stánků. Přední část zabírá ovoce a zelenina, zatímco v zadí třetině jsou stánky s květinami a obrovskými pugéty. Hodně z nich je smutečních nebo slavnostních, polská záliba v pomnících a kladení věnců v tom jistě hraje nějakou roli. Po obvodu jsou stánky s masem, sýry a uzeninami. Hodní ochoz je poměrně prázdný, prý je to příznak úpadku tržnice. Pár obchůdků tu nicméně taky najdeme.


(Ta indická turistka fotila ještě horlivěji než já.)


Největší pecka je ovšem obrovská nabídka ovoce a zeleniny. Mají tady snad všechno a naprostá většina plodin (kromě banánů například) je lokální, tedy polská. Většinou mají spoustu odrůd na výběr: čtyři druhy švestek, hromady rajčat, fazolky samozřejmě zelené i žluté... Prodávají tu i houby, ořechy, maliny a všechny možné bylinky ve velkých pugétech. O tom si můžeme nechat v Česku na farmářském trhu jenom zdát. (Pro ceny násobte cca 6,2).

Každá druhá bedýnka obsahuje jiný druh rajčete. Bylo jich asi patnáct. Nekecám.
Nádherný praváky!

Hub měli taky asi osm druhů - bedly, praváky, jiný hřiby, lišky, klouzky, u dalších si ani nejsem jistá jménem...

Šly na mě úplně mrákoty, když jsem si představovala to řádění v kuchyni. :)

Kromě zeleninových orgií jsem objevila u pult plný sušenek a sladkého pečiva. Taky vypadal slibně, až za mnou přijede návštěva, musíme ho prozkoumat kontaktně.



To je pro dnešek vše. Je strašně pozdě a já zítra vstávám na orientační program na univerzitě... Zítra slibuju trochu kultury v podobě památek Starého města.

neděle 22. září 2013

Kde jsem a co tu vlastně dělám?

Pro jistotu uvedu, co tady (a kde vlastně, aha?) dělám a jak dlouho tady budu. Někteří to možná ode mě neslyšeli, jiní to sice slyšeli, ale třeba to zase zapomněli...

Kde jsem?
Jsem v Polsku ve městě Vratislav (polsky Wrocław) v Dolnoslezském vojvodství, asi 330 km od Prahy.

Co tady dělám?
Chodím tady do školy přesněji řečeno jsem vyjela na studijní výměnu dle mezinárodních kulturních dohod. Moje domovská katedra je ochotna mě nějakou dobu postrádat, zatímco místní Instytut Filologii Polskiej na Vratislavské univerzitě je ochoten mě u sebe nechat studovat.

Jak dlouho tady budu?
Zatím je jisté, že do konce února. Co bude dál, to se uvidí v průběhu podzimu...

Preambule

Drazí přátelé a čtenáři,

píšu pro vás, abyste věděli, a pro sebe, abych nezapomněla.

Vaše A.